Často potřebujete ve svém programu někam odložit dočasná pracovní data. Existují standardní místa, která byste měli zkusit použít (např. C:\TEMP nebo /tmp) a která jsou k tomu např. svými právy pro zápis uzpůsobena.

Starat se o to všechno ale sám a navíc tak, aby to fungovalo na libovolné cílové platformě, je dosti otrava a navíc další bezvadné místo na zanešení chyb (a to nejen bezpečnostních). Python právě pro tyto potřeby obsahuje velmi univerzální modul tempfile.

Z pohledu uživatele se s dočasnými objekty (týká se to jak souborů, tak adresářů) pracuje téměř úplně stejně jako s normálními soubory a adresáři. Především to znamená, že výstupy příslušných konstruktorů můžete použít například v kontextu with:

Snad jediným – zato ale důležitým – rozdílem je, že z důvodů co největší platformní nezávislosti jsou dočasné soubory ve výchozím nastavení otevírány zásadně jako binární (tedy v módu b).

Ačkoli většině funkcí modulu tempfile můžete vnutit vlastní umístění dočasných souborů, opravdu to není dobrý nápad, pokud pro to nemáte skutečně dobrý důvod.

Python sám bude hledat vhodné místo podle následujícího algoritmu:

1. Adresář uložený v proměnné prostředí TMPDIR.
2. Adresář uložený v proměnné prostředí TEMP.
3. Adresář uložený v proměnné prostředí TMP.
4. Platformně závislé umístění:
   • Windows: postupně adresáře C:\TEMP, C:\TMP, \TEMP a \TMP
   • všude jinde: postupně adresáře /tmp, /var/tmp a /usr/tmp
5. Jako místo poslední záchrany se Python pokusí použít aktuální pracovní adresář (tedy typicky místo spuštění programu).

Ačkoli plný konstruktor TemporaryFile pro tvorbu dočasných nepojmenovaných souborů, které jsou před každým pokud možno schovány (tím je myšleno, že jejich jméno není dostupné v programu a podporuje-li to platforma, tak ani v ní), je dosti šílený..

..pro běžné použití vzhledem k rozumnému výchozímu nastavení jednotlivých atributů není většinou potřeba používat složitější konstrukci než tuto:

Z hlediska snad všech standardních operací se s výstupním objektem fp zachází stejně jako s každým běžným souborem.

Konstruktor NamedTemporaryFile pro tvorbu dočasných pojmenovaných souborů je podobně šílený..

..ale opět se s ním pracuje stejně jako s normálním souborem. Oproti TemporaryFile je tu však samozřejmě několik rozdílů:

• Vytvořený objekt má viditelné jméno. Je přístupné pod parametrem file na otevřeném proudu (streamu).
• Změnou parametru delete můžete určit, zda se dočasný soubor po ukončení práce s ním má ihned smazat (výchozí nastavení) nebo ne.

Třetí možností, jak zavést dočasný soubor, je konstruktor SpooledTemporaryFile. Na první pohled vypadá ještě šíleněji než oba předchozí..

..ale ve skutečnosti je jen logickým završením řady dočasných souborů – dočasný soubor v jeho provedení je možno (za jistých podmínek) držet převážně pouze v paměti a fyzicky ho ukládat na disk až na vyžádání. Soubor přitom bude uložen z paměti na disk, pokud:

• Jeho velikost překročí hodnotu paramatru max_size.
• Na otevřeném proudu (streamu) je zavolána metoda fileno() (sloužící ke zjištění popisovače souboru).
• Je vynuceno jeho uložení na disk zavoláním metody rollover() (na otevřeném proudu).

Posledním z objektů je TemporaryDirectory sloužící pro správu dočasných adresářů:

Návratový objekt může být (stejně jako všechny předchozí) přímo použit v kontextu with. Po jeho opuštění je obsah dočasného adresáře, jakož i adresář sám, smazán ze souborového systému. Přitom:

• Jméno adresáře je uloženo v atributu name vráceného objektu.
• Dočasný adresář můžete úmyslně promazat zavoláním jeho metody cleanup().

Do takto vyvořeného adresáře můžete pak sázet soubory (nebo i adresáře) třebas i běžnými souborovými metodami – dočasný adresář je zlikviduje při svém uzavření (tedy odchodu z kontextu with nebo po ukončení skriptu).